Zkušený úředník na zapadlé deathmetalové matrice kdesi na předměstí Hobartu se musel jen trpce pousmát, když mu před deseti léty jistá parta mléčných holobrádků slavnostně předložila rodný list nově vzniklé kapely. V kolonce „název“ totiž figuroval skutečně otřepaný výraz, a sice "MEPHISTOPHELES", tedy jméno, jež si v minulosti zvolilo za své vlastní již mnoho sestav, heavymetalovými počínaje a blackmetalovými konče. Tím však veškeré hrátky s všedností končí, neb Tasmánci se nejpozději na svém dlouhohrajícím debutu „Ascension Aborted“ vyprofilovali ve velmi svojskou a neotřelou kapelu. Jedním z důkazů o jejich výjimečnosti budiž zájem ze strany „forward-thinking“ vydavatele Willowtip Records, který se koneckonců postaral i o vydání předmětu dnešní recenze, druhé řadovky „Sounds Of The End“.

V aktuální sestavě MEPHISTOPHELES nalezneme hned dvojici poměrně známých persón, a sice kytaristu Bena Lawlesse (live line-up kalmarských perfekcionistů SPAWN OF POSSESSION) a především pak zpěváka Matthewa Chalka, jehož hlasivky stojí v pozadí „The Isle Of Disenchantment“ a „The Scepter Of The Ancients“, tedy prvních dvou velkých alb PSYCROPTIC. Tolik tedy první kusé indicie ohledně bližšího žánrového zařazení svérázných Tasmánců.

Jak PSYCROPTIC tak SPAWN OF POSSESSION rozhodně nepatří mezi kdovíjak konzervativní kapely, nicméně ve srovnání s počínáním MEPHISTOPHELES působí jejich skladatelská filozofie veskrze urovnaně a přehledně. Tasmánci, ač staví na jasně definovaných tech/deathmetalových základech, velmi často a rádi sklouzávají úplně mimo vytyčené stylové mantinely. Ve většině případů je zběsilé přeskakování mezi žánry osvěžující a uchu lahodící, v těch zbylých pak působí zbytečně křečovitě, zkratkovitě a jaksi bezkoncepčně.

Ukázkovým příkladem stylového žonglování budiž hlavně druhá skladba „Soldiers Of The Endime“, kterou MEPHISTOPHELES rozjíždí riffováním po vzoru PSYCROPTIC, následně přichází pasáž jako vystřižená z „Elements“, hlavního zpěvníku ATHEIST, a krátce nato pak překvapuje klasická severská black/deathmetalová sekvence, tolik typická pro tamější scénu poloviny let devadesátých. Ve zběsilém stylovém přepínání Tasmánci nepolevují ani při členité „Battle Of The Sea And Sky“, kde můžeme vystopovat agresivní black/deathové polohy odkazující na novodobé HATE či dokonce THY PRIMORDIAL (konkrétně pak jejich pátou desku „The Crowning Carnage“), jinde zase objevíme čistě rockovou, zadumanou kytarovou linku alá „Projector“, která pak nečekaně přerůstá v další blackově zabarvený nástup, jenž tak trochu evokuje úvod skladby „Talviyön Varjot“ z druhého alba CATAMENIA, „Morning Crimson“.

Ovšem i přes uvedené žánrové veletoče zůstává hlavním těžištěm tvorby Tasmánských eklektiků technický death metal. MEPHISTOPHELES nepatří mezi notorické exhibicionisty a rekordmany na poli maximální hustoty notových osnov (typu BRAIN DRILL nebo RINGS OF SATURN) a ač si občas neodpustí zbytečně kostrbaté rytmy, četně užívané (zejména pak kytarové) stop-timy nebo nějaké to „show off“ arpeggio, vyznávají spíše umírněnější pro-kompoziční přístup. Nadto se čas od času noří do úsečných disonantních poloh po vzoru ULCERATE či současných GORGUTS (rozhodně ale nepřebírají jejich negativní atmosféru, ba právě naopak, jejich produkce působí vesměs optimisticky, místy pak přímo přátelsky a hravě).

Stejnou pestrostí jako hudba vyniká i hrdlo starého známého Matthewa Chalka, jež přechází od hlubokého chroptění přes silové, ostře nabroušené frázování, až do blackmetalového skřípění. Nadto ještě MEPHISTOPHELES disponují hlasivkami kytaristy Bena Lawlesse, jehož čistý vokál je dalším osvěžením v už tak hodně barevné kompoziční skládance (na druhou stranu však dokážu pochopit, že ne každý v tomto druhu zpěvu nalezne zalíbení, obzvláště když Lawlessův vokál není z kategorie nejjistějších).

MEPHISTOPHELES natočili nevšední, pestrou a hravou desku. Ač je „Sounds Of The End“ až zbytečně moc fragmentované a občas trochu neučesané dílko, rozhodně si zaslouží pozornost, zejména pak ze strany nenechavých objevitelů, kteří v tech/death metalu rádi nalézají něco více než „jen“ žánrový standard.

A na úplný závěr ještě trochu odlehčíme, asistovat u toho bude následující „promo“ úryvek:

„Two people are about to fight in an alley, one has a sword, the other a portable music device and a broken bottle. The device has MEPHISTOPHELES’ „Sounds Of The End“ on it. Who wins the fight? Neither. They leave the alley, each with one earbud in, moshing furiously“